Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Jaká je realita?

„… znám realitu základního školství“, píše paní Hublová v jednom svém komentáři k využívání Twitteru. Já neznám realitu českého základního školství, a velice rád bych ji znal. A také bych rád znal realitu českého středního školství. Zejména bych rád znal, jak je to s dostupností a použitelností informačních prostředků, které já považuji za běžné. Na prvním místě webový prostor.

Když si jako soukromník pronajmu webový prostor, je běžné, že jej mohu obsluhovat pomocí ftp. Ve spolupráci s libovolným běžným skriptovacím prostředkem (nebo s jednoduchoučkým prográmkem) pak mohu zařídit, že do mého pronajatého webového prostoru se moje data (zejména mnou vytvořené webové stránky) ukládají okamžitě, když k tomu dám příkaz, nebo periodicky – denně nebo týdně, a podle libovolného kriteria – třeba ty, které jsem dnes upravoval.

Zdůrazňuji, že celý „upload“ probíhá automaticky nebo na stisk jediného tlačítka (i když vlastní operace může trvat desítky sekund nebo minuty). Žádné zběsilé šmidlání a klikání myší v desítkách formulářů, žádné pitomé dotazy, zda to, co jsem přikázal provést opravdu chci provést. Jakmile operace úspěšně proběhne, mohou si vystavené stránky prohlížet všichni uživatelé Internetu na celém světě. A žádné předběžné (ani jiné) schvalování pověřeným hlídačem mravopočestnosti (či čeho?).

A teď jak je to s tou realitou českého školství. Mohou české školy konkurovat Twitteru? Může česká učitelka nebo český učitel na české škole výše popsaným způsobem používat jí nebo jemu přidělenou část školního webového prostoru? Tedy snadno a rychle (okamžitě!) zveřejnit libovolný soubor informací, víceméně libovolné velikosti, v libovolném formátu? Já nejsem tím znalcem české reality. Jenom ve mně hlodají dosti černé pochybnosti …

Nechtěl by se někdo na rvp.cz ujmout této záležitosti a publikovat něco jako přehled, jak to na českých školách vypadá? Tedy i náznak, do jaké míry je české školství odkázáno na Twitter …


Kdo to ví lépe?

Existují zprávy TALIS – jak tady někde vedle připomíná Petr Koubek – které tvrdí, že TALISem doporučované formy učení se učitelů, například dlouhodobé semináře a učitelské konference, se v Česku realizují jen minimálně, a naopak že čeští učitelé dávají přednost vzdělávacím formám, které jsou jen minimálně efektivní, například jednodenním seminářům.

Pominu fakt, že zprávy TALIS vychází pouze z dat získaných dotazníkovým šetřením, tedy že jde o pouhou sumarizaci číchsi subjektivních dojmů.

Chci pominout i okolnost, že „prokazatelné“ kvality doporučovaných forem učení TALIS nikdy nezměřil, pouze se odkazuje na cizí materiály. (A obávám se, že kdybych šel po těch odkazech, zjistil bych pouze, někde v desáté úrovni odkazování, že se kdysi kdosi domníval, že příslušná forma učení by, za jistých okolností, třeba mohla být efektivní.)

Zajímá mě toto: pokud nějaký badatel chce využít zprávu TALIS k tomu, aby káral české učitele, že nepoužívají efektivní metody učení, musí stát pevně na stanovisku, že neexistují individuální metody učení. Že ty pravé efektivní metody učení jsou pro každého učitele přesně stejné. Ha ha ha.

Takže badatelé prohlásili vybrané formy učení za efektivní, adekvátní, atd. apod. A když čeští učitelé tyto posvěcené formy učení nepoužívají, jsou hloupí a škodí sami sobě. Protože badatelé přece vědí lépe než učitelé, co je pro ty učitele  vhodné.

Nebo že by to nejlépe věděli ti učitelé?


Konsistentní

Bylo nebylo. V pohádkovém hlavním městě pohádkového království studenti střední školy ubližovali učitelce tak příšerně, že přestala učit a záhy zemřela. Ubližování bylo nafilmováno. Pohádkové záběry onoho ubližovaní prokazují, že učitelka věděla, kteří výtržníci jí ubližují.

V pohádkovém království všichni učitelé dobře vědí, jak se má naložit s výtržníky, a jak rychle se to má učinit. Proč nebylo s výtržníky naloženo po zásluze? Inu, zabránila tomu pohádková školní vrchnost, z důvodů, o nichž lze jen spekulovat.

Sice není běžné, že by trýzněná učitelka zemřela, ale jinak jde o běžnou věc. Každý učitel v pohádkovém království si vzpomene na pár případů, kdy někdo ze školní vrchnosti bránil řadovým učitelům učinit cosi nezbytného, nebo naopak je nutil činit cosi zbytečného, ba škodlivého. Z důvodů, o nichž lze jen spekulovat.

I stalo se, že do pohádkového království vstoupili poutníci ze vzdálené země. Královští poddaní si nebyli úplně jistí, kdo jsou ti poutníci. Někdo tvrdil, že jsou to prosebníci o almužnu, jiný tvrdil, že jsou to krajánci putující za prací. Někdo dokonce tvrdil, že je to vojsko krále Kazisvěta. Tak či tak, každý poddaný pohádkového království dobře ví, jak se má s poutníky naložit. A jak rychle se to musí provést.

Proč nebylo s poutníky naloženo podle přání všech poddaných? Inu, zabránila tomu pohádková královská vrchnost. Z důvodů, o nichž lze jen spekulovat.

Je pozoruhodné, jaké je počínání pohádkové vrchnosti na nejnižší úrovni i na té nejvyšší úrovni konsistentní.


V Brně otevřeno, 20/21

Brněnští studenti pedagogiky vystoupili s iniciativou. Sice píšou, že smyslem iniciativy je usilovat o zvyšování vzdělávacích kvalit Pedagogické fakulty MU, ale z jednadvaceti bodů iniciativy mi nějakých devět připadá zaměřeno spíše vně fakulty, na způsob, jakým fungují jiné školy a jiní učitelé, nežli studenti a absolventi MU.

Studenti mají plné právo vyjadřovat se k fungování svojí fakulty. Dokonce plné právo svoji fakultu obrátit naruby. Ale předepisovat cokoli jiným školám a jiným učitelům? Místy to vypadá, že iniciativní brněnští studenti se po absolvování chystají vzít útokem MŠMT a obsadit tam všechna křesílka.

Mnohé body studentské iniciativy jsou zajímavé, ale některé vynikají. Třeba bod 2. smysluplný obsah, kde se m.j. doporučuje učit to, co je opravdu důležité a zaměřit se na rozvoj obecnějších dovedností důležitých pro úspěšný život. Tedy lhát, krást a podvádět? Možná brněnští studenti vidí ty dovednosti důležité pro úspěšný život ve dnešní české společnosti nějak jinak, ale i tak by si měli uvědomit, že v této věci nepanuje obecná shoda. A že by měli naznačit, kdo rozhodne, co je důležité. Oni? Každý jednotlivý učitel? Ředitel? Ministr?

V bodu 14. spolupráce s okolím se doporučuje naslouchat reálnému světu. Užitečné doporučení. Tím měli iniciativní studenti začít, a můj dojem je, že právě této činnosti se příliš nevěnovali.

 

Za úplně nejspornější považuji bod 20. výchovný rozměr. Ten požaduje pěstovat v lidech slušnost, pokoru a smysl pro morálku a formovat druhé k tomu, aby usilovali být dobrým člověkem. Výrazu pěstovat v lidech smysl pro morálku nerozumím. S pokorou narazí u dnešních studentů. A se slušností a dobrým člověkem narazí u mne. Cožpak si iniciativní brněnští studenti nevšimli, že dnešní česká společnost je radikálně a nesmiřitelně rozdělená? Co je pro jednoho slušnost, je pro druhého vrcholem podrazáctví, a koho jedni považují za dobrého člověka, druzí považují za gaunera. A tento vztah je symetrický. Pokud se učitel v takto rozdělené společnosti postaví na jednu ze dvou protivných stran a začne studenty vychovávat dle své představy slušnosti a své představy dobrého člověka, narazí.

Je konflikt s rozhořčenými studenty a rodiči žáků záměrem iniciativních brněnských studentů?


Učitel není soustružník

Učitel není soustružník, a také lékař není pekař, a horník je někdo úplně extra. Tyhle lobbystické hlášky jsou adresovány státu, a jejich záměrem je získat od státu nějaké výhody. Nejlépe peníze. A česká bruselská socialistická republika se může přerazit samou horlivostí, s jakou těmto požadavkům vychází vstříc. Hlavně některým. Kasty těch, kteří jsou cosi extra, vznikají v Česku jako na běžícím pásu. Naposledy zabodovali horníci. Kdopak bude další? Hasiči? Žoldáci z mise kdesi v Tramtárii? Obecní počišťovači?

Tvrzení, že lékař není pekař se objevilo v době, kdy se řešila zdravotní péče. Domyšleno do důsledků, lékařská lobbystická rétorika naznačovala, že bez zdravotní péče organizované ministerstvem a hrazené ze zdravotní daně (vydávané za jakési všeobecné zdravotní pojištění) by obyvatelstvo Česka bídně pomřelo, zatímco bez potravin bude obyvatelstvo v pohodě. Zdravotní lobbysté si tehdy prosadili svou a mohli být spokojeni, místo opravdového pojištění byl v Česku zaveden všeobecný zdravotní paskvil a ten tu máme dodnes. Akorát ti lékaři dnes už  tak spokojeně nevypadají.

Copak se to odehrává ve škole? Že by veleknězové moudrosti předávali žákům nepostradatelné vědomosti? Vidím to jinak. Naučit někoho dělat kotrmelce je stejná služba jako naučit jezdit na vodních lyžích, a naučit někoho pořádně (!!) česky je stejná služba, jako naučit někoho čínsky. Nepostradatelnost (nebo naopak zbytečnost), hodnotu a cenu té které služby si musí každý rozhodnout sám (v případě mladistvých jejich rodiče). Nezdá se mi, že by v této záležitosti byl stát nebo ministerstvo – nebo třeba učitel! – povolanější nežli občan, kterého se to týká.

Existují učitelé, kteří mají pocit výlučnosti. Pocit,  že oni jsou něco jiného nežli soustružníci. Takoví ať si založí libovolné množství libovolně nazvaných stavovských organizací a učitelských klubů, na jejichž půdu bude vstup všem ne-učitelům a zejména soustružníkům co nejpřísněji zapovězen.

Přeji učitelům méně státní buzerace, méně zelené ekoteroristické propagandy a hlavně více peněz. Ale ne za cenu, že z učitelů vznikne další zvýhodněná kasta! Nestojím o stát, který svoje občany tu zvýhodňuje, tu znevýhodňuje podle jejich povolání! Kdybych už nějaký stát chtěl, tedy takový, pro který lékař je na stejné úrovni jako pekař, učitel na stejné úrovni jako soustružník, a horník na stejné úrovni jako všichni ostatní.

A s úlevou a s potěšením pozoruji, že učitelská lobbystická rétorika je v Česku pro srandu králíkům.


Lámání chleba

Žijeme v zajímavé době. Myšlenky obsažené ve školských dokumentech jsou drsným způsobem konfrontovány s realitou. Společnost je zřetelně rozdělena na dva tábory, které mi připadají nesmiřitelné. Těžko odhadnout, která strana je početnější – každá z nich disponuje svými průzkumy a svými statistikami, které ji líčí jako silnější.

Domnívám se, že dnešní doba je mimořádná tím, že to, co dříve byly „pouhé“ myšlenky a koncepce, dnes má mimořádně silný vliv na realitu.

Jak se v této situaci zachovají státní zaměstnanci? Zde nejsem originální, tuto otázku pro policisty a vojáky řešili weboví publicisté již dávno. Já ale chci připomenout, že dilema se týká i učitelů.

Předpokládám, že mezi učiteli se nenajde žádný rebel, který by se odmítl řídit školskými dokumenty. Tudíž případný konflikt může nastat pouze mezi učiteli (a obecně školou) na jedné straně a studenty, případně rodiči studentů, na straně druhé.

Kdysi dávno jedna ministryně školství prohlásila, že „stát je hodnotově neutrální“. Lhala – to už je takový zvyk politiků. Stát není hodnotově neutrální a státní školské dokumenty rozhodně nejsou hodnotově neutrální.

Předpokládám dále, že existuje (dnes již) mnoho studentů a existuje (dnes již) mnoho rodičů studentů, jejichž hodnotový systém je v prudkém rozporu s hodnotami obsaženými ve státních školských dokumentech. V takovéto situaci mě napadají následující otázky:

Q1) Sdělí student učiteli, že učitelem vštěpované hodnoty odmítá přijmout? Máme hojné zkušenosti z doby před-listopadové. Tehdy si to studenti nechávali pro sebe.

Q2) Dokáže student dostatečně přesně a věrně sdělit rodičům, jaké hodnoty se škola studentovi snaží vštípit?

Q3) Sdělí rodič učiteli, že si nepřeje, aby učitel vštěpoval určité hodnoty jeho potomkovi? Zkušenosti z doby před-listopadové říkají, že tehdy to rodiče řešili důkladnou instruktáží potomků a poučení studenti si svoje i rodičovské výhrady nechávali pro sebe.

Q4) Jak se učitel zachová v takovémto konfliktu?

Q5) Doví se veřejnost o takovémto konfliktu?

Žijeme v zajímavé době. Ať chceme nebo ne.


Profesní zoufalství, profesní naděje

Byl jsem upozorněn na snahu pana Sotoláře (a jeho spolupracovníků) mobilizovat učitele prostřednictvím jimi vytvářeného Učitelského profesního sdružení.
Sdílím jejich radikálně odmítavý názor na kariérní řád. Chválím a obdivuji každého, kdo je v dnešní pohnuté době ochoten vyvíjet smysluplnou aktivitu.

Ale obávám se, že záměr vynutit založení jakési Rady a vnutit se do ní, podaří-li se sdruženým profesionálům jej uskutečnit, snad bude mít jakýsi krátkodobý pozitivní účinek, ale z dlouhodobého hlediska bude škodlivý, neboť poslouží hlavně legitimizaci dalšího a dalšího zasahování státu a Ministerstva do úplně všeho.
I kdyby sdružení profesionálové dokázali zabránit realizaci těch nejhorších ministerských nápadů (jako je Kariérní řád), jejich spoluúčast „posvětí“ realizaci všech těch ostatních šíleností (kterých bude přibývat exponenciálním tempem).
Domnívám se, že státní a ministerské zasahování do školství, i kdyby bylo úplně „zlaté“, prodiskutované a schválené všemi možnými Radami, pořád bude principiálně špatné, protože pořád to bude státní a ministerské zasahování.

Stát nemá co zasahovat do školství. Školství je záležitost soukromá a obecní. Ani politici a ministři nejsou tak … dejme tomu slepí, aby nechápali, že jimi zneužívaná záminka pro centralizaci školství, totiž aby školství bylo všude stejné, je pouhá záminka. I kdyby se ministeriálové rozkrájeli a kdyby zákonodárci udržovali svoje zákonodárné smrště 365 dní v roce a chrlili zákony ještě nesmyslnější a gumovější, školství stejně všude stejné nikdy nebude (kromě triviální alternativy, že bude všude stejně zlikvidované).

Bylo by neupřímné přát sdruženým profesionálům úspěch. Ale každopádně jim přeji potěšení z jejich činnosti.


Krysí závod

První zmínky o nově zaváděném kariérním řádu mě vyděsily, a ty další ještě víc. Ale proč? V principu přece lze se zavedením kariérního řádu souhlasit. Jenže v principu lze souhlasit i se zavedením Internetu do škol a v principu lze (dejme tomu) souhlasit i s vybavením žáčků tablety. Děsivý není ani tak ten princip jako to, co z takového (občas i neškodného) záměru vyrobí čeští zákonodárci a ministerští úředníci.

Tedy, byl jsem od počátku vyděšený záměrem zavést kariérní řád. Dokázal jsem formulovat desítky dílčích výhrad, ale pořád jsem cítil, že to není ono.  Co vlastně je to hlavní, co mě na kariérním řádu děsí? Ne a ne to jasně formulovat.

Nakopnul mě až článek  Markéty Hronové „Chybí mladí učitelé“ v Hospodářských novinách, přetištěný na www.eduin.cz .  V článku je citován náměstek ministryně školství pro vzdělávání Jaroslav Fidrmuc.  „Budeme usilovat o zvyšování platů učitelů a spuštění kariérního řádu. Ten má umožnit šikovným učitelům rychlejší růst kariéry i platů a zajistit větší pomoc od zkušenějších kolegů.“

Jak se pozná takový šikovný učitel? Napadají mě dva modely. Jeden nazvu „zkouškové období“. Všichni to známe z fakulty (i když to už může být pěkná řádka let). Když vypukne zkouškové období, studenti prokazují svoje znalosti a schopnosti u zkoušek. Dva požadavky považuji za klíčové: (P1) Zkoušky nejsou záměrně konstruovány tak, aby je studenti nesložili. (P2) Úspěch jednoho studenta nemá vliv (a zejména nemá negativní vliv) na šance dalších studentů. Ohledně P2, lze si dokonce představit situaci, že primus ročníku stráví (v rámci zkoušky) s panem docentem příjemnou půlhodinku v rozhovoru zajímajícím obě strany, čímž pana docenta příznivě naladí na zkoušení dalších studentů. A samozřejmě studenti si vzájemně nezištně pomáhají a radí, „jak na to“.

A pak je tu druhý model, nazvu jej „krysí závod“. Je známý z hollywoodských tragikomedií a také z televizního sitcomu „Comeback“, když Marcelka a Ozzák soutěžili, kdo bude vedoucím prodejny. Zde platí zcela jiné pravidlo - (P3) úspěch jednoho uchazeče snižuje šance ostatních uchazečů.  Podrazím-li kolegu, pomáhám tím sobě. Jen šílený uchazeč by pomáhal jiným uchazečům.

Nedokážu odhadnout budoucnost, a zejména nedokážu odhadnout budoucnost ministerských záměrů. Například, ani ve snu by mě nenapadlo, že děsivý „tabletoš“ bude spláchnut do historické žumpy, dokonce i se svým autorem. Nedokážu odhadnout ani budoucnost učitelského kariérního řádu. Avšak nemohu se ubránit obavám, že prosazovatelům kariérního řádu požadavky (P1) a (P2) neleží na srdci ani v nejmenším, a že se učitelé naopak mohou těšit na situace typu (P3). Tedy krysí závod. Nedokážu odhadnout, jakých rozměrů v takovém případě dosáhne mydlení schodů mezi kabinety i uvnitř kabinetů. Kdo ví – třeba to českému školství pomůže.


Pravda vítězí

Chlumčanem formulované heslo, mnohem později využité i zneužité různými historickými osobnostmi (a trpaslíky), může symbolizovat pro různé čtenáře různé věci. Mně třeba připomíná, že při konfliktech Čechů s cizáky, ba i při konfliktech Čechů s Čechy, se občas vyskytnul myslitel, který onen konflikt dokázal formulovat v rovině pravda kontra nepravda. Je to pro mne užitečná pomůcka – strana, která ve sporu užívá nepravdivé výroky, hned se jeví snáze zavrženíhodná.

 

Když Jules Verne nechal předsedu Barbicana, kapitána Nicholla a dobrodruha Ardana vystřelit dělem Columbiad směrem k Měsíci, a to živé, byl to od Verna pouhý omyl. Přežití trojice hrdinů by se v tomto případě dalo označit jako nenaplněný předpoklad. Avšak dnes už je se značnou přesností známo a mnohokrát experimentálně ověřeno, jakým zrychlením by musel být vystřelen projektil na oběžnou dráhu, i jaké zrychlení je člověk schopen přežít.  Kdyby dnes nějaký autor sci-fi nechal svoje postavy vystřelit z děla na orbitu, nebyl by to pouhý omyl ani nenaplněný předpoklad, ale od onoho autora šílená blbost.

 

A podobně, když před několika lety přišel nějaký klima-alarmista s představou, že lidstvu hrozí globální ochlazení, totiž pardon, globální oteplení, nebo vlastně ne, ani ochlazení ani oteplení, ale lidstvu určitě něco hrozí – nazvěme to třeba klimatickou změnou – tehdy to mohl být pouhý omyl. A kdyby na to (tehdy!) nějaký další klima-alarmista navázal úvahou, že před bájnou klimatickou změnou bude lidstvo spaseno pomocí biopaliv, mohlo by se to ukázat jako nenaplněný předpoklad.

Ale od počátků klima-alarmismu již uplynulo několik roků, a tyto roky byly naplněny vyvracením klima-alarmistických nepodložených tvrzení, odhalováním klima-alarmistických podvodů  a fixlování s daty a poukazováním na klima-alarmistickou badatelskou metodiku, převzatou od UFOlogů a od rýsovačů kruhů v obilí.   Takže pokud dnes někdo tvrdí, že biopaliva představovala ideální řešení“, není to ani omyl, ani nenaplněný předpoklad. Hrome, co by to tak mohlo být?

 

Jaká je šance uchránit žáky českých škol před podobnými nepodloženými tvrzeními, vydávanými za pravdivá, a když to praskne, za nenaplněné předpoklady?


Stopa železného střevíčku

Mám na mysli stopu Železné lady, baronky Thatcherové, v britském školství.

Dávno před tím, než se stala železnou, natožpak baronkou, se mladá nezkušená Margaret Thatcherová stala ministryní školství. Tehdy na britském školství nezanechala stopu pražádnou, jisté změny naznačila, ale na provedení nenaléhala. Naopak britské školství a britské ministerstvo téhož tehdy zanechalo nesmazatelné a nejspíš krvavé stopy na její duši – jinak si tu pozdější vendetu nedokážu vysvětlit.

Tohleto britské ministerstvo – ani ho nebudu zbytečně jmenovat, mění název i náplň práce nejpozději každé volební období – vypadá jako britský protějšek českého ministerstva mouky. Tedy cosi bez zřetelného významu a smyslu, co se dává jako držhubné podobně bezvýznamnému politikovi.

Avšak Margaret si svoje pokoření a ústrky ze strany školských profesionálů pamatovala a když později už jako mocná pravicová politička vedla vládu Jejího veličenstva, srovnala si s nimi účty. Etatismus, tuhá centralizace, přidušení všech finančních toků ve školství. Vše, co se do té doby posuzovalo a rozhodovalo na místní úrovni, mělo být napříště řešeno na ministerstvu. Pokud pro veřejnost byla opoziční propagandou označena jako Thatcher „milk snatcher“, důvody pro nenávist ze strany učitelského stavu byly hmatatelnější.

Proč jsem si na Železnou lady vzpomněl? Nedávno se prof.Fiala zmínil …

(Profesor kdo? No, ten Fiala – kdysi krátce dělal ministra školství.)

Tak tedy nedávno se zmíněný prof.Fiala zmínil, jak skvěle si při návštěvě v Británii notoval se svým ministerským protějškem, M.Govem. Tenhle Michael Gove je považován za školského pokračovatele v díle baronky Thatcherové – tedy opět etatismus, tuhá centralizace, atd. apod. Z křesla ministra školství (nebo jak se ten úřad zrovna jmenoval) byl vypráskán pro tvrdý odpor učitelů a ředitelů škol.

Pokud to takhle vypadá dokonce u britských konzervativců, na situaci v českém školství věru neshledávám důvod k optimismu.