Jaká je realita?

„… znám realitu základního školství“, píše paní Hublová v jednom svém komentáři k využívání Twitteru. Já neznám realitu českého základního školství, a velice rád bych ji znal. A také bych rád znal realitu českého středního školství. Zejména bych rád znal, jak je to s dostupností a použitelností informačních prostředků, které já považuji za běžné. Na prvním místě webový prostor.

Když si jako soukromník pronajmu webový prostor, je běžné, že jej mohu obsluhovat pomocí ftp. Ve spolupráci s libovolným běžným skriptovacím prostředkem (nebo s jednoduchoučkým prográmkem) pak mohu zařídit, že do mého pronajatého webového prostoru se moje data (zejména mnou vytvořené webové stránky) ukládají okamžitě, když k tomu dám příkaz, nebo periodicky – denně nebo týdně, a podle libovolného kriteria – třeba ty, které jsem dnes upravoval.

Zdůrazňuji, že celý „upload“ probíhá automaticky nebo na stisk jediného tlačítka (i když vlastní operace může trvat desítky sekund nebo minuty). Žádné zběsilé šmidlání a klikání myší v desítkách formulářů, žádné pitomé dotazy, zda to, co jsem přikázal provést opravdu chci provést. Jakmile operace úspěšně proběhne, mohou si vystavené stránky prohlížet všichni uživatelé Internetu na celém světě. A žádné předběžné (ani jiné) schvalování pověřeným hlídačem mravopočestnosti (či čeho?).

A teď jak je to s tou realitou českého školství. Mohou české školy konkurovat Twitteru? Může česká učitelka nebo český učitel na české škole výše popsaným způsobem používat jí nebo jemu přidělenou část školního webového prostoru? Tedy snadno a rychle (okamžitě!) zveřejnit libovolný soubor informací, víceméně libovolné velikosti, v libovolném formátu? Já nejsem tím znalcem české reality. Jenom ve mně hlodají dosti černé pochybnosti …

Nechtěl by se někdo na rvp.cz ujmout této záležitosti a publikovat něco jako přehled, jak to na českých školách vypadá? Tedy i náznak, do jaké míry je české školství odkázáno na Twitter …