Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

O stylech

Styly plavání neexistují. Výzkumy ukazují, že plavci dosahují rovnocenné úrovně bez ohledu na to, jaký styl plavání zvolí.

Pokud vážený čtenář nyní považuje autora předchozích řádků, tedy mne, v lepším případě za blázna, v horším případě za lháře, pak má realistickou představu o tom, co soudím já o autorech analogických výroků o stylech učení.

Takže teď vážně: Každý, kdo plave, plave nějakým stylem, a každý, kdo se učí, se učí nějakým stylem. A plave, resp. učí se, nějakým stylem

nezávisle na tom, zda existuje nějaká terminologie, podle které lze ten styl zařadit,

nezávisle na tom, zda plavec (či student) ten svůj styl dokáže identifikovat,

nezávisle na tom, zda si plavec (či student) uvědomuje, že nějaký styl používá.

A dokonce nezávisle na tom, zda plavec (či student) popírá, že nějaké styly existují.

Považuji za zřejmé, že styl ovlivňuje nejrůznější aspekty plavání (i učení). Jsou styly plavání, kterými lze plavat rychleji, jsou jiné styly, kterými lze plavat dlouho, a jsou ještě jiné styly, kterými lze plavat v nepříznivém či nebezpečném prostředí. A jsou styly učení, které umožní naučit se požadovanou látku rychleji a podrobněji, nežli při použití jiných stylů. A považuji za zřejmé, že jde o individuální volbu – různým plavcům mohou více vyhovovat různé styly plavání, a různým studentům mohou více vyhovovat různé styly učení.

 

Jak může vypadat takový styl učení?

Styl učení má mnoho prvků volnosti. Nejméně desítky, ale nemohu vyloučit, že jich jsou stovky. Podívejme se třeba na ty, které tak či onak souvisí s knihami. Jak může student pracovat s knihami:

- relevantní (jednu) knihu si půjčit, v omezeném čase ji prostudovat a pak ji vrátit;

- relevantní (jednu) knihu si koupit a dlouhodobě ji mít při ruce (k okamžitému použití);

- relevantní (jednu) knihu si koupit a založit ji do knihovny (pro případ nouze);

Předchozí lze modifikovat následujícími:

- omezit se na jedinou relevantní knihu;

- prostudovat všechny relevantní knihy;

- z prostudované knihy pořídit odkazy (na stránky?) do osobní odkazové DB;

- z prostudované knihy pořídit faktické údaje do osobní faktografické DB.

 

 

Může učitel ovlivnit studentův styl učení?

Ano, může. Například, ale nejen, tím, které pomůcky studentům doporučí, které pomůcky dovolí používat a které pomůcky zakáže. Na které údaje se ptá a jak často se na ně ptá.

 

Může student vnutit svůj styl učení učiteli?

Ano, může. Zcela určitě tehdy, má-li student o svém stylu učení jasnou představu a je-li student v pozici platícího zákazníka. Nejsem si jistý, jak tu situaci ovlivní, patří-li učitel mezi popírače stylů učení.


Osobnost: Ludwig Yorck von Wartenburg

„Cožpak jste klesnul tak hluboko, že se bojíte rozbít řetězy otroctví, které jsme pět let pokorně nosili?“ psal Yorck svému nadřízenému, opatrnému generálu von Bülow. (Komu čest, tomu čest, a opatrný von Bülow po počátečním váhání rozbil svoje „řetězy otroctví“ spektakulárním způsobem v bitvách u Grossbeeren  a u Dennewitz.)

V Česku jsme zvyklí očekávat z Německa obecně a z Pruska zvlášť spíše ohrožení. A hle, pozor změna! Johann David Ludwig Yorck (1759 – 1830), hrabě von Wartenburg, v době největší slávy generál, v závěru kariéry polní maršál, stál na naší straně. Na straně svobody a svobodných národních států.
Co vykonal generál Yorck tak mimořádně záslužného? Zařídil, za cenu obrovského osobního rizika, že se Prusko stalo z liknavého Napoleonova vazala sebevědomým nezávislým státem a věrným spojencem Ruska v protinapoleonské koalici. Jak to Yorck dokázal? Takto (přibližně) to popisuje Wikipedie:  „Když na konci roku 1812 zbytky francouzské Velké Armády prchaly
 po výprasku z Ruska, Francouzům podřízený Yorckův sbor se ocitl odříznutý a posléze obklíčený ruskými vojsky.  Jako voják byl Yorck povinen prolomit obklíčení a probít se k Francouzům, ale jako pruský vlastenec to viděl jinak. Nebyl právě toto vhodný okamžik k zahájení boje za osvobození Pruska? Yorck usoudil, že ano.“

Měl štěstí na vhodného partnera – v ruských službách tehdy působil Carl von Clausewitz, pozdější „klasik strategie“. Pro mazaného Clausewitze bylo hračkou vymyslet ty správné diplomatické kličky a ten správný technický postup, jak z Yorckova sboru vytvořit jádro budoucí pruské národně-osvobozenecké armády.
 Clausewitzův fígl dostal název „Tauroggenská konvence“, 30.prosince 1812 – dnes je to 205 let a pár týdnů – ji podepsal Yorck a za Rusko generál Dibič, a od toho okamžiku už to jelo. Yorck a jeho pruští kolegové Bülow a zejména agresivní Blücher, spojenečtí ruští generálové (za mnohé jiné Barclay, Platov, Osten-Sacken, Voroncov), později i Rakušané v čele s glorifikovaným Karlem Filipem Švarcenberkem zaráželi do rakve Napoleonova imperia jeden hřebík za druhým, až dostali Napoleona na Elbu a posléze na Svatou Helenu.

Příběh generála Yorcka naznačuje, že na světě možná je spravedlnost. Yorck (péčí Dibiče, a pravděpodobně dalších, možná dokonce mnoha dalších Rusů a Němců) neskončil před popravčí četou, ale jako národní hrdina. Na stará kolena dokonce dostal hraběcí titul „von Wartenburg“ na památku jeho brilantního násilného přechodu Labe.

Ale proč „von Wartenburg“ a nikoli „von Tauroggen“? Násilný přechod Labe byl sice zdařilý kousek, ale takových prováděli v té době pruští generálové tucty. Kdežto Tauroggen bylo cosi, na co pomyslel – a zdařile provedl – jenom jeden jediný.

Inu, odhaduji, že u berlínského dvora se nikdo neodvážil otevřeně ocenit Yorcka za postup jednoznačně a nápadně v rozporu s královými poraženeckými rozkazy. Špatný příklad pro ostatní poddané.

Prameny:

Wikipedie, https: //de.wikipedia.org/wiki/Ludwig_Yorck_von_Wartenburg,
 https: //en.wikipedia.org/wiki/Convention_of_Tauroggen   
Zejména všem doporučuji:  Jiří Kovařík,  „Napoleonova tažení“ (několik dílů)
 
 

 


Osvícený monarcha snílkem

Líbí se mi scénka ze seriálu „Cirkus Humberto“, kde panikařící manželka tlačí na pana Kostečku, takto obchodníka textilním zbožím, aby šel napravovat hlavu Václavu Karasovi, direktoru variété. Panu Kostečkovi se nechce, i argumentuje přibližně takto: „Karasův roční zisk je vysoký jako můj roční obrat. Takže já určitě nejsem chytřejší než Karas a nebudu mu radit, co a jak má dělat.“

Líbí se mi ta scénka a líbí se mi ta argumentace a v podobné situaci bych se jí chtěl řídit. A jelikož finanční nepoměr mezi mnou a Andrejem Babišem je ještě výraznější nežli byl mezi Kostečkou a Karasem, tak ani já nebudu radit panu Babišovi, co a jak má dělat. A zcela určitě mu nebudu radit, jak má řídit tu či onu svoji firmu. Méně jednoznačné je moje odhodlání nekecat mu do toho, až bude*) řídit český stát jako firmu, a pokud bude chtít řídit i české školství, tam už za sebe nebudu ručit vůbec.

Co vím o představách Andreje Babiše o řízení českého školství a proč se mi to nelíbí?

Pan Babiš napsal (předpokládám) a vydal (tutově!) velice zajímavou knížečku „O čem sním, když náhodou spím“, a tam – zejména v kapitole „Sen o tom, co budou naše děti umět“ - to všechno je. Co všechno? Inu, všechny ty šílenosti, které dlouhé roky čteme tady na rvp.cz. Projektové vyučování. Rušení klasických předmětů. „Obsah (osnov?) se musí přizpůsobovat každý měsíc.“ Méně memorování, žádná otrava. Finsko náš vzor. A k tomu jedna perla, kterou na rvp.cz nikdo nenapsal: „učitelé musí dostat přidáno nejméně 50 procent“.

Všechny ty jednotlivé šílenosti byly tady na rvp.cz podrobeny diskusi, dokud to oponenty bavilo a dokud se nepřesvědčili**), že od proponentů jsou to jen taková plácání do vody. Ale co to přidání? Proč se mi nelíbí budoucím vládcem země navrhované***) přidání učitelům?

Inu proto, že ani osvícenému monarchovi do výše platů učitelů nic není! O výši platů učitelů mají rozhodovat ti, kterých se to týká. Tedy v první řadě rodiče žáků (nejlépe prostřednictvím obecního zastupitelstva). Ve druhé řadě ředitel školy. V žádném případě do toho nic není zákonodárcům, vládě, natožpak nějakým ministerským ouředníčkům.

Kdyby totiž o výši platů učitelů (individuálně!) nerozhodovali ti, pro koho ti učitelé opravdu a přímo pracují, ale „plošně“ monarcha (a jak jinak než plošně  by monarcha mohl rozhodovat?), byť by monarcha byl sebe-osvícenější, skončilo by to hádkami o to, kdo vlastně je tím učitelem (a tudíž dostane přidáno). Podobně nechutná situace, jako když se po válce řešilo, kdo vlastně byl odbojářem. 

——

(*) Už aby to bylo!

(**) Pouhá neúplná indukce.

(***) Jsem si vědom, jaká vzdálenost je mezi návrhy a sliby politiků na jedné straně a realitou na druhé straně. Ale to teď neřeším. Předpokládejme, že to pan Babiš myslí vážně.


O dobrém učiteli

Jakoby tornád, zemětřesení a vln tsunami nebylo dost, čeští politici jali se organizovat školství. Hned na počátku učinili strategické rozhodnutí: na platech českých učitelů se bude šetřit. Pak ale jakoby se zalekli a zastyděli za svoje rozhodnutí. Žádný politik, ani žádný poradce politika, ba ani žádný mluvčí poradce politika nevystoupil před veřejnost a pravdivě neoznámil:   „Jsme rozpočtově odpovědní politici a šetříme peníze daňových poplatníků. Ať si učitelé dál učí za žebrácké platy. Když je to baví …“.

Místo toho politici vymysleli pohádku O odpovědném vydávání prostředků.  „My bychom třeba i učitelům přidali. Ale jako řádní hospodáři musíme se svěřenými prostředky nakládat odpovědně. A tedy můžeme přiznat odměnu vyšší nežli dříve jenom tomu, kdo prokazatelně odvádí výkon lepší než dříve“. Pozorní pozorovatelé české politické scény si zajisté povšimli, že pohádka  O odpovědném vydávání prostředků se nevypráví, když jde o zvyšování odměn politikům a ústavním činitelům.

Zde přichází na scénu „dobrý učitel„. Když už tak český stát reprezentovaný MŠMT čeká na zázrak, že za ty peníze se najde dostatek  zoufalců ochotných vstoupit do třídy plné žáků (a případně asistentů) a cosi tam kutit, rád by (ten stát) prohlásil cosi o kvalitě oněch zoufalců. Pokud možno cosi co nejvíce vzletného. A jak tak ministeriálové čekali na zázrak, vymysleli Kariérní řád. Ten stvrdí, že vytrvalého – ale opravdu vytrvalého – zoufalce lze prohlásit dobrým učitelem. Opět, pozorní čtenáři Parkinsonových zákonů nepochybně nepřehlédli nápadnou podobnost požadavků kladených Kariérním řádem s požadavky kladenými na čínského státního úředníka. Ta podobnost je v relevantnosti požadavků vůči předmětné profesi.

Při všech peripetiích kolem Kariérního řádu se stále neodbytněji zdálo, že v celičkém Česku, a zejména na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, nikdo nemá představu o tom, jak se takový dobrý učitel pozná. Nuže, tomuto tápání bezradného Ministerstva je konec. Existuje někdo, kdo tuto představu má.  Pan Petr Koubek.

Kterak já vím, že pan Koubek ví, jak se pozná dobrý učitel ? Inu, protože pan Koubek tady kousek vedle napsal: „dobrým se stává učitel až po 8-10 letech praxe“. A kdo toto napíše a myslí to vážně, nutně musí vědět, jak že se takový dobrý učitel pozná. V opačném případě by se pokoušel o zhlupování lidí nesmysly (BTW, výrazivo pana Koubka).


Dokytek kouří dál

Proběhla bombastická propagandistická kampaň ve státní televizi i jinde, odezněly debaty o škodlivosti kouření a o prospěšnosti zákazů všeho druhu, překulil se přelomový termín, lidé znovu vyšli do ulic a na zastávky hromadné dopravy, a …

A nic. Dokytek  vesele dál kouří. Naopak český demokratický stát, který z velkou slávou nastolil zákon o (údajné) ochraně před blablabla, tam nikde není. Alespoň tam nikde není vidět. Není to divné? Není to překvapivé? Není.

Tázal jsem se pražské policie, co míní podniknout proti kouření na zastávkách MHD. Tázal jsem se městské policie v jednom středočeském velkoměstě, co míní podniknout proti kouřícím dětem. Obě oslovené instituce mi hbitě a velice zdvořile odpověděly. Avšak obsah obou odpovědí, když vynechám právnické kudrlinky, byl shodný: nic.

Zvažoval jsem, jak nazvat neohrožené kuřáky, kteří se nenechali zastrašit lživou státní propagandou, správně odhadli, že z tohoto mráčku pršet (opět) nebude, a vesele dál kouří na zastávkách MHD, na rampách stanic metra a na perónech nádraží. Jelikož na mnoha takových místech jsou poblíž záhony s květinovou výzdobou, ve kterých (v lepším případě) končí nedopalky cigaret, napadlo mne „odhazovači vajglů do kytek“.  Zkráceně „dokytek“. 

Proč vlastně český demokratický stát vyrábí zákony, jejichž (plošné) dodržování nevymáhá? Předpokládám (avšak nemohu si být jistý) že nějaký důvod přece existovat musí. Jde snad o perverzní uspokojení úchylných zákonodárců, kteří prostě potřebují tu a tam někomu něco zakázat či přikázat? Nebo jde o činnost „za čárku“, kdy místní česká vrchnost formálně plní příkaz nadřízené bruselské vrchnosti, aniž by zkoumala smysl? Nebo – do třetice – jde o další případ „gumového“ zákona, u něhož se nepředpokládá plošné použití, ale naopak pouze selektivní použití proti vybraným jednotlivcům nebo vybrané skupině obyvatel (zde nejspíš proti majitelům restaurací)? 

Avšak, proč o tom píši zde – na portálu určeném pro problematiku školství? Inu, existuje škola, jejíž představitelé si od onoho zákona cosi slibovali.  Očekávali, že s novým zákonem v platnosti naběhne policie pomáhat udržovat kázeň v řadách žáků a chránit čistotu chodníků v okolí oné školy. Nebo – buďme skromní – alespoň v nejbližším okolí nápisů „zákaz kouření“.

To nenastalo. A odhaduji, že ani nenastane. Dovedu si představit jedinou situaci, která by policii vyburcovala – totiž kdyby žáci kouřili přímo v areálu oné školy. Pak by jistě policie naběhla v plné síle a rázně zakročila! I mastnou pokutu by uložila! Kuřákům? Ale kdepak! Přece té škole …


Lidé budou programováni počítači! Volejte Chocholouška!!

Nejpozději ode dne, kdy si široká veřejnost povšimla existence počítačů, se objevují obavy (případně naděje), že počítače budou ovládat a organizovat životy lidí. Nepomohly filmy (např. „Jáchyme, hoď ho do stroje“, „Hodíme se k sobě, miláčku?“) které naznačily pošetilost takových představ.  Později se počítačové „služby“ (jakož i počítačové hrozby) zjemňovaly a nejspíš bylo nad lidské síly o všech těch údajných hrozbách natáčet komedie. Nejznámější asi bylo virové ohrožení.  Pak přišla umělá inteligence. A dnes jsou to chatboti na sociálních sítích a nejnovější bubák MADCOM. Pokrokářský portál rvp.cz samozřejmě nezůstává pozadu a propaguje tyto hrozby textem technovtipálka Matta Chessena „Machines will soon program people“. Aby si dodal zdání seriózní vědy, Chessen nabízí odkaz na seriózní článek „Will Democracy Survive Big Data and Artificial Intelligence?“ v nepochybně seriózním časopise Scientific American. A aby využil získanou publicitu, komik Chessen nabízí odkaz na svůj delší text žánru technobabble s názvem „Artificial intelligence chatbots will overwhelm human speech online; the rise of MADCOMs“.

Scifisté vědí, že některá scifistická díla využívají takový jeden charakteristický postup. Do řady nesporných logických kroků se skryje (nejméně) jeden, který logický není. Který ale posune situaci do ryze fantazijní roviny, o které se nezkušený čtenář může domnívat, že je logickým vyústěním reality. Nebo aspoň scifistické „reality“. Pokusme se nalézt toto „non sequitur“ v Chessenově textu.

Strojové komunikační prostředky jsou už dnes realitou. (Klidně.) Prostředky vybavené umělou inteligencí budou brzy dominovat online informačnímu prostoru. (Visí to na významu slova „dominovat“, ale bude hůř. Pojďme dál.) Pokroky umělé inteligence radikálně zvýší efektivitu strojových komunikačních prostředků. („Radikálně zvýší“ z nula-nula-nic až kam?) Chatboti zahltí online prostor. (To jistě. Ale proti tomu se nalezne obrana.) Budou konstruovány strojové prostředky s cílem přesvědčovat, prodávat, klamat, zastrašovat, rušit, bavit, obhajovat, informovat, desinformovat a manipulovat. (Nepochybně ano. Ale schválně volím nedokonavé „konstruovány“ a nikoli dokonavé „zkonstruovány“. V některých případech totiž nikdo neví, jak by se něco takového     zkonstruovalo.) Tyto stroje se budou snažit přesvědčovat, prodávat, klamat, zastrašovat, rušit, bavit, obhajovat, informovat, desinformovat a manipulovat. (Nepochybně ano. A co má být?) Budou (jako ty stroje) neuvěřitelně účinné. (TADY je ta logická mezera. Stroje budou leda neuvěřitelně neúčinné.)

Proč? Důvodů pro neúčinnost strojových manipulací je několik.  Pikantně, desítky takových důvodů, včetně toho nejsilnějšího, uvádí právě Chessenem odkazovaný článek v časopise Scientific American. Důvod zní takto: „attempts to control opinions (…) are doomed to fail because of the complexity of the problem“. Jinými slovy, nebude to fungovat, protože nikdo neví, jak to zařídit. 
Přidám také jeden takový důvod: Jak se budou stroje učit, jak budou zvyšovat svoji účinnost? Porovnáním svých manipulativních akcí a dosažených účinků. Budou-li účinky žádoucí, pak jsou použité manipulativní akce ty správné. Jenže stroje jsou odkázány na veřejné informace. A ty nejdůležitější účinky (nákup zboží, chování voliče) se mezi veřejné informace nedostanou. Pokud se člověk-kupec a člověk-volič nebude chovat nerozumně.

Pěkná logická díra obklopuje také Chessenovu představu, že stroje budou upravovat lidskou DNA a přepisovat lidský genom. Nechci to zde a nyní rozebírat – jenom nechci, aby některého čtenáře napadlo, že  jsem to třeba přehlédnul nebo že s tím dokonce souhlasím.

Zjistí-li lidé, že o nich obchodní a státní instituce strojově shromažďují údaje, aby jim posléze podle těchto údajů například zdražovaly nebo odepíraly úvěry, případně aby je policejně šikanovaly, jistě upraví svoje chování. Navzdory tomu, co jim radí ve škole, budou vytvářet digitální stopu co možná nejnečitelnější a mlhavější. Budou zadávat klamné vyhledávací operace, budou  vystupovat pod falešnými identitami a budou si se spřátelenými lidmi (v osobním kontaktu) předávat strojově nečitelná rozpoznávací znamení. Možná si dokonce pořídí své vlastní boty, které budou mazat jejich digitální stopy, online „jako“ sledovat filmy, „jako“ číst články a „jako“ se pídit po zboží, o které dotyční lidé nemají nejmenší zájem. Budou v tom neuvěřitelně účinné.


Pedagogická komora – zmatení pojmů

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. A lze se spolehnout, že se najdou  dobrodinci, kteří vám vaši situaci ochotně ještě zhorší.

Co se týče dobrodinců – všech šesti set (nebo tří tisíc?) – kteří by na ostatní učitele chtěli uvalit Pedagogickou komoru, naštěstí ne zcela vědí, co vlastně chtějí. Původní děsivá představa byla, že má jít o organizaci „ze zákona“, s povinným členstvím všech učitelů. Samozřejmě s „členskými“ příspěvky. Není úplně jasné, zda od této představy ustoupili, nebo co vlastně. Pokusím se probrat obě varianty.

 

Dejme tomu, že členství v PK má být ze zákona povinné. Proč tedy pan Wagner řeší počet členů, proč sype z rukávu odhady počtu členů a proč zmiňuje „největší organizací sdružující učitele“ ? Toto vše by jaksi vyplývalo z definice.

Dejme tomu, že členství v PK nemá být povinné. Proč tedy dobrodinci používají pro svoje dítě onen děsivý název naznačující podobnost se škůdcovskou Lékařskou komorou? Oni nesledovali situaci ve zdravotnictví a nevšimli si, že jakékoli změny k lepšímu probojoval LOK? A že Komora naopak změnám k  lepšímu do poslední chvíle bránila? Nemá-li členství být povinné, přejmenujte ten váš spolek! Název „Další zbytečný spolek“ se nabízí.

 

Takže PK chce, aby ji Ministerstvo respektovalo. Jenže v čem? V jasných záležitostech, jako je zvyšování platů? Odhaduji, že kvůli tomu netřeba zakládat  cokoli. Pokud by MŠMT zajímal názor učitelů na zvyšování platů, stačilo by vydat výzvu „napište ministryni“ a jsem si jistý, že by napsal KAŽDÝ učitel. Nejspíš tedy půjde problematiku o poznání polemičtější. Kariérní řád, inkluze, kurikulum. Jednotný názor mezi učiteli neexistuje. Co tedy chce PK vůči Ministerstvu zastávat?

 

Jak pomoci příznivcům PK? Pokud bych takového zjistil ve svém okolí, pokusil bych se jej vrátit do reality a nějak zaonačit, aby dotyčný dostal rozum. Obávám se, že vrcholovým představitelům tohoto hnutí už není pomoci.

 

 


Zákonem k vlivu?

Tak tohle je zlé! Skupina učitelů požaduje, aby vznikl zbrusu nový zákon, který přikáže vznik jakési České pedagogické komory. Zvěst o této iniciativě sem na portál rvp.cz přinesla paní Karvaiová, a na Facebooku v této věci nejaktivněji vystupuje pan Sárközi. Ten tamtéž zveřejnil osm údajných argumentů pro vznik Zákona o České pedagogické komoře. Zde jsou:

1) Většina profesí, které vyžadují vysokoškolské vzdělání, má vlastní profesní komoru. Učitelé nikoliv.

2) Profesní komora jako samoregulační orgán se ukázala velmi efektivní a prospěšná v případě lékařů, stomatologů, lékárníků, architektů, daňových poradců, soudců nebo advokátů a mnoha dalších profesí.

3) Komora přispěje ke zvýšení prestiže učitelského povolání, protože učitele bude reprezentovat oficiální organizace s vysokým počtem členů.

4) Komora přispěje ke zvýšení kvality vzdělávání, protože se cíleně zaměří na další vzdělávání učitelů.

5) Komora umožní přijímání kvalitnější legislativy v oblasti školství a vzdělávání, protože jejím prostřednictvím budou moci učitelé vyjádřit postoj, který bude reprezentovat názor celé profesní skupiny.

6) Komora zformuluje profesní etický kodex, který je obvyklý v USA a zemích Evropské unie nejen v profesi učitele, ale také novináře, knihovníka, lékaře, úředníka atd. Etické kodexy nebo jejich obdoby už přijala řada profesních organizací i v České republice.

7) V současné době učitele reprezentují především odbory, ale ty nejsou profesní, nýbrž zaměstnaneckou organizací. Navíc sdružují i nepedagogické pracovníky školství. Členská základna odborů je nízká a nereprezentují všechny učitele. Problematika vzdělávání, etiky a legislativy (kromě zaměstnaneckých vztahů) stojí mimo jejich kompetenci.

8. Učitelských organizací je velmi mnoho a počet jejich členů je minimální. Nejsou oficiálním partnerem ministerstvu školství a na jejich názor není brán zřetel.

Pokusím se tyto argumenty vyvrátit:

Ad 1) Co má nebo nemá „většina profesí, které vyžadují vysokoškolské vzdělání“, je v lepším případě diskutabilní, v horším případě zlovolná lež.

Ad 2) Profesní komora se ukázala  prospěšná v případě lékařů? Odporná lež. Někteří lékaři se velice snaží té lékařské komory „ze zákona“ zbavit. A chce-li někdo profesní komoru jako samoregulační orgán,  nepotřebuje na to zákon.

Ad 3) Nová zbytečná komora s povinným členstvím „ze zákona“ žádnou prestiž nezíská ani nepřinese. Vznikne jen další učiteli nenáviděná ropucha na prameni, s křesílky pro pár vyžírků.

Ad 4) Čím že Komora přispěje ke zvýšení kvality vzdělávání? Nažene učitele na další povinná školení?

Ad 5) Umožní přijímání kvalitnější legislativy? Pan Sárközi nemusí čekat na zákon, a může rovnou vyklopit, jak se taková kvalitnější legislativa pozná. Případně jak se pozná ta méně kvalitní. A které zákony tedy jsou kvalitní a které ne. Dále by pan Sárközi mohl naznačit, jak by se v takové komoře zjišťoval postoj, který bude reprezentovat názor celé profesní skupiny. A samozřejmě kdyby zákonodárce zajímal postoj učitelů, nepotřebovali by na to nový zákon.

Ad 6) Chce-li kdokoli formulovat profesní etický kodex, nepotřebuje na to žádný zákon.

Ad 7) „V současné době učitele reprezentují především odbory“  a ještě „Členská základna odborů je nízká a nereprezentují všechny učitele“ – tak jak? Reprezentují nebo nereprezentují? Samozřejmě že nereprezentují! Ze zákona mají odbory právo do něčeho kafrat, tak kafrají, ale učitele nereprezentují. Pokud někoho reprezentují, tak odboráře. A stejně tak by Komora nereprezentovala učitele, ale leda pár bafuňářů.

Ad 8. „Učitelských organizací je velmi mnoho a počet jejich členů je minimální.“ - Když tohle ví, jak může někdo požadovat vytvoření umělé Komory ze zákona? Je přece evidentní, že učitelé se nechtějí „organizovat“. A že  Ministerstvo školství ignoruje  názor učitelů? Bude snad tím požadovaným zákonem Komora Ministerstvu nadřazena? Bude Ministerstvo ze zákona povinné brát zřetel na názor Komory? Tomu jistě nevěří ani pan Sárközi.


Schopnosti

Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Ta záplava expertů i laiků, kteří všichni svorně tvrdí, že české školy – pokud chtějí své žáky kvalitně připravit na pracovní kariéru – musí učit úplně jiné věci, než učily dosud. Proč? Prý proto, že pracovní trh (míněny, předpokládám, trhem požadované kvalifikace) se mění rychleji, nežli školy stačí měnit vyučovanou látku.

Pokud jsem experty a laiky správně pochopil, jimi doporučované alternativní schopnosti zahrnují zejména kritické myšlení a „soft skills“.

Velice ilustrativní příklad takovéhoto uvažování přináší článek „Základka 4.0 – Co se děje v hlavách žáků v době počítačů a chytrých telefonů?“ na Eduinu. Programátor mobilních aplikací je tu považován za nejžádanější profesi v rámci IT – nu, dejme tomu – a základní tvrzení zní: „žádní programátoři s takovouto specializací ze škol nevycházejí, protože zhruba před pěti lety, kdy by budoucí programátor mobilních aplikaci teoreticky mohl ke studiu nastoupit, prostě ještě neexistovaly mobily, jež by uměly takové aplikace využít.“  Navazuje na ně druhé tvrzení, z prvního (snad?) odvozené: „A pokud bychom se tento nový studijní obor rozhodli zavést, je jasné, že po vystudování této specializace budeme mít absolventy, kteří uplatnění ve svém oboru mít stejně nebudou; nikdo totiž netuší, jak budou vypadat mobily za pět let.“ Obě tato tvrzení jsou mylná.

Výše zmíněná argumentace je na úrovni tvrzení, že vám malíř pokojů nedokáže vymalovat byt modře, protože se nemohl vyučit oboru „malování namodro“. Ale to je tu vedlejší. Chci vyvrátit tvrzení, že

1) škola nemohla cosi potřebného vyučovat, protože neexistovalo to či ono zařízení,

2) Když škola neví co učit (takového, aby to studentům prospělo v jejich kariéře), měla by učit kritické myšlení a „soft skills“.

Já tvrdím, že školy v době dávno-před-smartfounové mohly učit (a také učily) dovednosti, které jsou pro psaní mobilních aplikací nekonečně prospěšnější, nežli kritické myšlení a „soft skills“.

Které dovednosti?  Předně psaní desktopových aplikací – to se učí v každém kurzu programování. Stejně tak komunikace v prostředí klient – server (vyučováno tamtéž). Hodit se mohou i poznatky z kurzu databáze (ani ten nepředstavuje nic nového pod sluncem). A konečně by mohla být užitečná schopnost analyzovat toky dat, se kterými má daná aplikace pracovat. To nejspíš není předmětem žádného středoškolského kurzu, ale není to proto, že by se s tím muselo čekat na vynález smartfounu. Že by se tato schopnost mohla (někomu) hodit bylo známo nejpozději v devadesátých letech.

Zdá se, že obory výpočetní technika (nejnověji nazývaný IT) obecně a programování speciálně jsou proti jiným oborům mimořádně konzervativní a jakkoli se laikům i expertům jeví tempo vývoje (a změny vzhledu mobilů) nadsvětelné, školní výuka relevantních předmětů v pohodě stíhá.

Jakkoli považuji kritické myšlení za irelevantní pro programování mobilních aplikací, dovedu si představit, že by se studentům a absolventům mohlo v dnešní společnosti hodit. Avšak jsem skeptický vůči představě, že toto kritické myšlení naučí studenty dnešní česká škola. Tím víc, když vidím, která „nezisková“ organizace se chystá mentorovat učitele v tématech občanské výchovy. 


Nedůslednost

České školství je zachráněno, ředitelé škol se radují – už budou vědět, kolik mají platit tomu kterému učiteli. Ale co ostatní subjekty, podléhající Ministerstvu? Je snad MŠMT více ministerstvem školství nežli je ministerstvem mládeže a tělovýchovy? Ministerstvo vytrhne trn z paty ředitelům škol a sportovce ponechá napospas jejich bezradnosti? Jak mají kluby vědět, kolik platit hráčům a trenérům? Jak dlouho ještě mají hráči a trenéři čekat na svůj kariérní řád?

Ale už se blýská na lepší časy! Otálí-li MŠMT, iniciativy se chopilo Ministerstvo financí, a některým obzvlášť dezorientovaným hráčům vyměřilo doplatky. Není jasné, proč se zpozdilí hráči snaží blokovat tuto záslužnou iniciativu berňáku soudní cestou.

Až bude vyjasněna situace v odměňování i ve sportu, bude se Ministerstvo moci naplno věnovat mládeži. Je známo, že ani mnozí rodiče nemají úplně jasno, jak vysoké kapesné by měli svým potomkům vyplácet. A kde jsou soustředěni ti nejpovolanější odborníci na tuto problematiku?